Ateliér Tělového designu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně je intermediální ateliér. Je exkluzivním pracovištěm, které se zabývá reflexí a prezentací lidského těla, tedy i vašeho těla ve výtvarném umění. Zaměřujeme se na jednotlivce, na dvojice, na společenství. Vnímáme formu těla, kostru, anatomii, tvarosloví. Tělo je pro nás estetickým objektem, je krásné, i když je postižené. Je normální, i když je queer. Je velmi obyčejné, ale vyjadřujeme skrze něj transcendentální myšlenky. V těle se realizuje náboženství i politika. Jednotlivé rysy těla, gender, rasa, věk jsou často determinanty rozdělující společnost. Tělo otevírá hranici mezi uměním a vědami, inspirujeme se humanitními studiemi, psychologií, gender studies, pedagogikou, mediálními, postkoloniálními a environmentálními studiemi. společenskými vědami. Roli tělového designéra ve společnosti chápeme jako roli naslouchajícího, analytika, navigátora, tvůrce, spolupracovníka a aktivisty. Tělový design se řadí do stejné kategorie uměleckých aktivit jako sociální umění, komunitní umění, public art, social sculpture, guerillový urbanismus, sociální aktivismus.
Alexandra Kopúnková, Darya Rasokhina, Jan Mikulica, Mia Juřeníková, Kristina Štrachová, Sára Hold, Kateřina Šillerová, Erika Bezarova, Josef Kovář, Josef Mach, Eva Gatialová, Denie Kony, Nela Bělíková, Natália Bobáková, Kristýna Coufalová, Petra Daneková, Natália Drevenáková, Lukáš Essender, Matej Grznár, Sabina Chrastilová, Lenka Klodová, Erika Kloudová, Karolína Kohoutková, Vendula Kolářová, Zuzana Krausová, Kateřina Molišová, Kača Olivová, Kristína Reisová, Barbora Smékalová, Izabela Švantnerová, Karolína Tomanová, Adéla Venturová, Michaela Werunská, Sara Wollasch, Marie Zandálková, Katarína Nagyová, Polina Masevnina, Zuzana Kleinerová, Tereza Sirůčková, Nela Richterová, Nina Mikušková, Markéta Polcarová, Michal Durda, Matyáš Dynka, Adéla Kočičková, Kamila Kouřilová, Adam Michálek, David Buriánek, Karolína Auzká, Erika Mrtvá
Body design encompasses a wide range of intermedia applied arts. The use of art is understood as its ability to be used for another purpose, beyond the bounds of institutionalized art. The most natural area of ​​activity is for body art design in public space and art projects with social themes. Body design belongs to the same category of artistic activities as social art, community art, public art, social sculpture, guerrilla urbanism, social activism. The body design takes the human body as the basis of its projects, which is the basic form of our being in the world. We can focus on the individual body, on the interaction between multiple bodies, on the coexistence of many human bodies ... and the spectrum of themes for artistic grasping spreads from formal, aesthetic, conceptual, social to ethical, religious and political. In teaching body design, we strive to follow the procedure from the body's own microcosm to the social body's macrocosm. The Body Design is characterized by a borderline between art and the humanities. For his work he draws inspiration from the fields of humanities, psychology, gender studies, media studies, postcolonial studies, environmental disciplines, special education. The ideal method is a hybrid mode of work that combines the freedom of artistic means with exact data and practices inspired by "soft" social sciences. Creation in line with Body Design is a combination of artistic, intuitive, conceptual and social sensitivity. The role of body designer and body designer in society is seen as the role of a listening, analyst, navigator, creator, collaborator and activist.
Tělový design je žena, muž, trans a queer. Kostra, orgány a organismus. Smysly: sluch, čich, hmat a sluch. Zrození, porod, mateřství, otcovství, mládí, stáří i smrt. Zdravé tělo, normální tělo, nemocné tělo, postižení. Čistota, hygiena i špína. Medicína, léčitelství, magie. Práce a relax. Péče a zneužití. Tělo nahé a oblečené. Móda jako ochrana, estetika i jako politické gesto. Tělo v soukromí, v domácnosti, v rodině, i tělo opuštěné. Tělo vystavené, na veřejnosti. Tělo na slavnosti i na demonstraci. Vzpomínky, jizvy, historie. Tělo ve fotografii, instalaci, soše, performanci, akci, malbě, konceptu, slově, audiu, ve veřejném prostoru a na sociálních sítích.

Adéla Venturová

„Vouging is not white, honey…“

performance, instalace

“Voguing” je taneční performance, inspirována pózami a gesty modelek z časopisu Vogue, které imituje. Byl součástí tzv. “draq balls“, událostí, které vznikly v Newyorské čtvrti Harlem v 60. -70. letech v černošsko a latinsko-americké LGBTQ komunitě. Tyto undergroundové události sloužily jako bezpečné místo jak pro voguing tak pro soutěžení v kategoriích, které se zaměřovaly na zobrazování ideálů vycházejících ze společenských heterosexuálních norem. Voguing a drag balls pocházejí ze společensky znevýhodněného prostředí, kde se staly kreativními a honosnými nástroji k přežití. Za dobu své existence ovlivnily popkulturu, společnost ale i svět umění a moji vlastní tvorbu. Voguing používám jako bezpečný prostor pro svobodný projev těl, která nejsou považována za přirozená. Zajímají mě souvislosti mezi syntetickými materiály aplikovanými na organické tělo. Ať už jde o umělé vlasy, nehty, make-up nebo implantáty. V těchto souvislostech se opírám o koncept kyborga Donny Haraway. Estetika dragballs a voguingu postupem času překročila hranice subkulturního prostředí a stala se součástí popkultury,kde je ale často používaná bez hlubší kontextualizace. Například mezinárodně vysílaná televizní soutěž RuPaul’s Drag Race, která obsahuje všechny typické prvky z drag balls je ve výsledku spíš povrchním obrazem drag scény. Naproti tomu seriál Netflixu Pose (2018), který probíhá v 80. letech diváka alespoň uvádí do hlubšího kontextu. To nic nemění na tom, že všechny tyto pop kulturní produkty jsou většinou konzumovány bílými cis homosexuály, kteří si odtud přivlastňují gesta, estetiku, výrazy apod. Název “Voguing is not white, honey” je převzatý z článku o španělské drag balls scéně a o vztahu společnosti k trans. Ve větě “Voguing is not white, honey” je cítit rozhořčení. Rozhořčení nad tím, že bílá kultura proniká do světa voguingu a vykořeňuje ho. Iki Yos Piña Narváez v článku rozvádí svoji zkušenost černé/černého trans nebinární nelegální imigrantky/imigranta žijící/žijícího v Madridu. Nachází se v prostředí, které se prezentuje jako nehomofobní, nerasistické a přátelské pro trans lidi. Přitom imigrační zákony nebo zákony o nakládání s vlastním tělem jsou v tomto smyslu většinou spíše omezující. Článek dobře uvádí téma voguingu do kontextu současného evropského prostředí, kterému bych měla vzhledem k pozici, z které píši, také věnovat pozornost. Prostor drag balls sloužil a musí sloužit jako bezpečné místo pro všechna těla, která jsou ve společnosti znevýhodněná. Pokud se stalo, že v madridské vogue scéně dominují bílí lidé ačkoli vogue historicky patří k černé, hispánské a latino komunitě, je toto rozhořčení zcela na místě. Výstupem tohoto přemýšlení byla performance, která se zároveň vázala na myšlení Donny Haraway v textu Cyborg manifesto. Totiž, cílem bylo vytvořit entitu, pomocí mého těla a kostýmu, která je osvobozená od genderu. Entitu, která je organická i syntetická, organismická i technologická, jejíž pohyby jsou přirozené i nepřirozené. Entitu, která divoce oslavuje svoji sexualitu pomocí pohybů a znaků, které jsou naší společností vnímány jako nepřirozené. “Kyborg je stvořením v post-genderovém světě; nemusí se zahazovat s bisexualitou, pre-oidipálními symboly, neodcizenou prací či dalšími svody organické celistvosti v konečném uplatnění síly všech částí ve větším celku.” Tato entita se skládala z mého těla a kostýmu, který zakrýval obličej a deformoval siluetu. Součástí převleku byly ještě syntetické vlasy, které z kostýmu trčely buď na nepřirozených místech, nebo nepřirozeně. Vlasy v kostýmu zaujímaly důležitou symbolickou funkci. Totiž podle antropologických i psychoanalytických studií zabývajícími se vlasy je jejich společenský význam často spjat se sexualitou. Například britský antropolog Edmund Leach (1910-1989) píše o vlasech jako o viditelné symbolické náhražce, která má nést vzkaz ve společnosti zakrývající genitálie. Dlouhé vlasy rovná se neomezená sexualita, oproti tomu hladce oholená hlava značí celibát. Dále byl součástí kostýmu čtvercový reproduktor upevněný na hrudi, z kterého vycházela hudba a hlasy z tanečního “battlu”. Zvuk reproduktoru byl však deformován pohybováním těla i kostýmu a to hlavně tak, že měnil intenzitu zvuku. Deformováním audia jakoby interaktivně vznikal nový neurčitý jazyk. Zde bych opět odkázala na Cyborg manifesto “Politika kyborgů je…bojem proti dokonalé komunikaci, proti jednomu kódu, který všechny významy dokonale překládá, ústřednímu dogmatu falogocentrismu. Proto také politiky kyborgů trvají na šumu a prosazují znečištění.“ Performance proběhla ve Galerii Władysława Hasiora v Polsku. Pro vystavení jsem použila záznam performance a instalaci z kostýmu. Kostým bez těla má symbolizovat skořápku nebo ulitu, které chybí živé tělo. Vycházela jsem při tom z pocitu a zážitku, že jsem skutečně stvořila novou bytost, protože po oblečení do kostýmu jsem byla přinucena jeho tvarem změnit své přirozené pohyby i chování, protože mi zároveň dodával odvahu tančit před velkou skupinou lidí, jelikož v něm nebylo nic vidět. Tato skutečnost zároveň provokovala mé přemýšlení o vztahu performer a divák, protože akce tuto pomyslnou propast ještě prohlubovala, dokonce jakoby se ji vysmívala a přistupovala k ní s maximální arogancí. Nakonec Vogue je o hrdosti a o předvádění se, bez přemýšlení o tom, co si o tobě myslí druzí. Tato hrdost možná až arogance zároveň byla vyvažována přímo úměrnou dávkou sebeironie, která byla přítomná jak nedokonale zvládnutými tanečními pohyby, tak D.I.Y. estetikou kostýmu.


UntitledUntitledUntitledUntitledUntitled